Dnes ráno, tj. 16. září 2006 je připravený a dlouho dopředu plánovaný výlet, na krásně dozlatova upečené selátko až k Žernoseckému lomu. Při pomyšlení na to selátko se nám všem účastníkům tohoto výletu sbíhaly sliny, i když to bylo až v Žernosekách. Této vyjížďky se účastnil Leo, Árny, Koleno, Dušan a také Marťas, který mě občas bere jako spolujezdce! Jen na upřesněnou: “Mé jméno je Věrka”. Naplánované prasátko jsem byla přizvaná, ale bohužel jsem nejdříve musela odmítnout. Když nastal den “D” a já se ráno probudila, věděla jsem, že se chci této akce účastnit. Neváhala jsem, vyskočila jsem z postele, rychle jsem se oblékla a už jsem stála na autobusové zastávce. Byla jsem v takovém rozrušení, že jsem si ani neuvědomila, že jsem nikomu nic neřekla. Než se kluci u garáže sešli, stála jsem před nimi v plné výzbroji. Všichni byli v úžasu, ale byli velice rádi za mé rozhodnutí a hned mě zařadili mezi sebe. Tak akce zvaná PRACE může vypuknout. Všichni se sešli před garáží s krásně nablýskanými mašinami. Jen jedno ALE tam bylo. Jel s námi Árny, který se chtěl zříct našeho vletu, kvůli neopravené nakopávačce. Všichni mu řekli, že je to blbost a ať nedělá kůžičky a jede s námi. Aby mohl jet, museli mu kluci připevnit nakopávačku pavoukem tak, aby držela nahoře a nepadala dolů. To znamená, že Árny musel vždy MZtu roztlačit, aby chytla a následně na ni naskočit. Vše probíhalo hladce a tak jme vyjeli od garáže. Museli jsme to vzít kolem bankomat, aby většina z nás doplnila své peněženky -) . Dojeli jsme k bankomatu a následovala porada, kdo povede výpravu a jak pojedeme za sebou. Porada dopadla následovně: první pojede Leo a za ním Dušan, Árny, Marťas a já a poslední Koleno. Všichni nastartovali své stroje až na Árnyho!!! Árny nemohl nahodit svou mašinu. Začal mít depku, že s námi nemůže jet, protože mu nejde elektrika. Árny tvrdil, že baterii dobíjel a není možné, aby byla za dva dny vybitá. Všichni jsme byli zklamaní a smutní. Až Marťase napadlo, aby si Árny zkontroloval všechny pojistky. A hle, Árny domáčkl pojistku a MZta naskočila. Všichni měli radost, hlavně Árny, že nemusí stroj tlačit do garáže 3 km, ale může jet s námi. Řadíme se jak bylo domluveno a náhle se za námi ozve Dušanův hlas: “Hele pánové, kdo z Vás ztratil SPZtku?”. Všichni jsme se po sobě povívali i Árny a všichni hned jednohlasně řekli:”No já ne!”. Čí ta SPZtka asi byla? Našeho milého a hodného Árnyho. Když mu jí Dušan podával, Árny se velice divil, ale co mohl dělat, byla opravdu jeho. Árny si na ni sednul, aby ji neztratil. Vše už bylo v pořádku a vyjeli jsem v domluveném pořadí. jedeme 500 m a z Árnyho mašiny něco odletělo. Vypadalo to jako kus kabelu. Málem se nám to zamotalo do předního kola, ale naštěstí ne. Zajeli jsme ke kraji vozovky a ostatní jsme nechali projet. Já jsem seskočila a utíkala jsem 50 m do křižovatky, aby jsem ulítlý Árnyho díl mašiny sebrala. Když jsem doběhla k dané součástce, tak jsem zjistila, že to je Árnyho zámek. Sebrala jsem ho a rychle jsem se vracela k mašině. Bohužel všichni už byli pryč a my jsme se je rychle vydali najít. Nevěděli jsme kudy jeli, ale naštěstí jsme je zahlédli v oční ulici a tak jsme je dojeli až k semaforům. padla červená a my jsme předali Árnymu jeho zámek. Na ztracený zámek koukal nevěřícně, jako kdyby nebyl jeho, ale slušně poděkoval a spokojeně si ho připnul na řidítka. Na semaforu padla zelená a my vyjeli. Cesta probíhala hladce, jen Árny jel bez rozsvíceného světla a Jarda v jednu chvíli neustále blikal doprava. V Žernosekách nás přivítali velice kamarádsky. Jediné co nevyšlo bylo to, že to krásné prasátko, na které jsme se tolik těšili mělo být až pozdě večer. Bohužel tolik čas jsme neměli a tak jsme se rozhodli, e se pojedeme podívat na Fláje, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. Nikdo neměl žádné námitky ani protesty a tak jsme se po chvíli zdržení a vypití jedné točené limonády vydali na cestu. I teď seta probíhala velice klidně a hlavně bez závad. Jediný problém byl ten, že Árnymu a nám docházel benzín a mě už příšerně bolela “prdel”. Natankovali jsme a vyrazili kupředu Flájím. Nebylo to daleko, už byli skoro na dohled. Jenže to jsem netušila co mě čeká! Ano přesně tak, ty serpentiny, kde všichni klopí nekonečné a prudké zatáčky. Ano i my jsme klopily, najíždění a nakláněním, někdy i vyjetím do vedlejšího pruhu. Zvládnu toho hodně, ale tohle bylo na mě až příliš. Nedala jsem to na sobě znát a dál jsem jela v rytmu zatáček a řidiče. Po dlouhých a tedy i krásných zatáčkách jsme všichni dojeli ve zdraví až nahoru na parkoviště k jednomu penzionu. Musím dodat, že Árnymu jsme v serpentinách “nestačili” a Jardovi taktéž. Bohužel jsme se museli na parkovišti u penzionu rozloučit s Dušanem a Lee, kteří se museli vrátit kvůli nedostatku času. Rozloučili jsme se a dál jsme pokračovali ve složení Marťas a já, Jarda a Árny. Když jsme sjížděli ke Flájské přehradě, tak tam foukal tak silný vítr, že Jarda jel v úhlu 60°, protože odolával a vyrovnával nápor větru :-). Silný vítr nikoho z nás neodnesl, i když to s námi také pěkně mávalo. Dojeli jsme na přehradu. Můžu Vám říct, že tam byla pěkná zima. Jarda si dooblékl rezervní svetr, který měl sebou pro případ zimy. Jo jo jediný Jarda byl vybavený, my ostatní byli zmrzlí, omrzlí a potřebovali by jsme horký čaj. Po chvíli jsme jednoznačně usoudil, že máme hlad. Po dohodě jsme dospěli k závěru, že si sjedeme do Teplic na Pizzu. A tak jsme se vydali na cestu. Zpáteční cesta nebyla obzvlášť neobvyklá. Árny roztlačil MZtu a úspěšně na ní naskočil. Jarda pečlivě vyrovnával na Viragu sílu větru. No a já a Marťas. Marťas měl obrovskou radost ze serpentin dolů z Flájí a já naopak strach a obavu. Lépe snáším zatáčky směrem nahoru, ale co se dá dělat, když se jede nahoru, musí se také dolů. Po pár minutách jsme parkovali před pizzerkou v Teplicích. Objednali jsme i pití. Árny byl tak na rozpacích z té servírky, že si nemohl ani vybrat jídlo natož ho objednat. Všichni si vybrali a objednali jídlo z jídelního lístku i Árny se špinavýma rukama od věčných oprav. Po úspěšném objednání jsme poslali Árnyho, aby si raději přinesl svou upadlou SPZtku. Zanedlouho se vrátil, s SPZtkou a označili jsme ji za Árnyho plně nabitou kreditní kartou. Jídlo nám stále nenesli, až po chvíli přišla servírka se čtyřmi frťany amareta a s omluvou, že jídlo bude hotové později. Nezbylo nic jiného, než počkat a já měla velkou výhodu, že jsem spolujezdec a tím mi náležely všechny frťany. mezi tím než donesli jídlo jsme hodnotili servírku. Jarda byl velice mrzutý z velkého hladu a z toho, že jídlo stále nenesou. Árnyho jsme neustále přemlouvali, aby si šel umýt ruce, bylo to jen tři kroky od našeho stolu. na základě dlouhé chvíle, než donesli jídlo, jsem se ptala kluků, jak je mám oslovovat, když jsou oba Jardové. Ani jeden se dlouho nevyjadřoval až Jarda řekl:”Tak mi říkej koleno.” mě se to moc nelíbilo a tak jsem řekla, že Jardovi( tz. Koleno ) budu říkat Jardo a druhému Jardovi začnu říkat Árny. Po krátkém používání si všichni zvykli, že místo Jardy a Jardy je to Koleno a Árny. Po jídle se Árny rozhodl, že si tedy zajde umýt ruce, takhle přeci nemůže platit svou útratu s tak plně nabitou kreditkou. Árny si odešel umýt ruce a my jsme na něj připravili lest”servírka”, napadlo nás, že Árnymu seženeme telefonní číslo. Než se Árny vrátil z WC, tak jsme na kus ubrousku napsali můj mobil. Árny se vrátil ke stolu a my jsme mu podstrčili ubrousek s číslem. Po zaplacení Árny podělkoval servírce za telefonní číslo. Servírka se na něj udiveně koukla a neodpovídala. Když jsme se vrátili na parkoviště k mašinám, tak jsme Árnymu prozradili, že to byla léčka, proto se ta servírka takhle udiveně na něho dívala. Všichni jsme se i s Ánym zasmáli a vydali jsme se na cestu ke garáži odkud se ráno vyjíždělo. Vše dopadlo bez vážnějších problémů, všichni dorazili ve zdraví i s dobru náladou zpět do místa zahájení výletu.

Všechny účastníky zdraví “Věrka”